VINYL LP + digital download
41:17 min
limited to 300 copies
core 015

• Recorded by Antonio Pulli at Studioboerne45, Berlin Germany in October 2016.
• Additional recording by SPILL at Villa Aurora, Los Angeles U.S.A and Kaskel Str, Berlin, Germany.
• Mixed by SPILL at Montalvo Arts Center, Saratoga, U.S.A.
• Mastered by Douglas Henderson at Micro-Moose-Berlin, Germany.
• Cover artwork by Wendelin Büchler.
• Linus and Spooky photo preparation by Tony Elieh.
• All music by SPILL (Magda Mayas / Tony Buck)
• Thanks to:
• Linus and Spooky, Montalvo Arts Center, Villa Aurora, Douglas Henderson.

“It is sensual, elegant and refined. Once you immerse yourself in this beautiful and carefully crafted sonic universe, everything else will sound like vulgar noise afterwards.”
— Freejazzblog (USA)

“A sonic depiction of hours spent in the damp, tropical heat of a post-sunset jungle, surrounded by multiple layers of nightly noises, unknown critters, crackling bushes and outerworldly predators, haunted souls and the ever present spirits of powerful, omnipotent voodoo masters…”
— Nitestylez (DE)

“Stereo esce in 300 copie viniliche dalla splendida copertina “felina” tutta da ammirare. Ma anche il contenuto del disco è interessante…”
— Rockerilla (IT)

“If you are looking through rose-colored glasses this would likely come off as quite romantic, and if you are a hardliner you may only experience the craggy physicality — but if you are able to balance the two, this will harness your senses.”
— Tone Shift (USA)

“It’s improvised music, where spacialisation is as an important compositional tool as instrument selection. Sounds ring out and reverberate from across the stereo field. Crescendos build with earth shattering significance, enveloping the piece before dispersing providing space before the next incursion forward.”
— Cyclic Defrost (AUS)

“All das hat einen rituellen Touch, der an schamanistische Performances ebenso erinnert wie an Xenakis’ Tapearbeiten aus den 70ern.”
— African Paper (DE)

What is the link between jazz and cats? Is it the animal’s free spirit, its independence and unpredictability? Is it to do with its sense of precision and purpose? In any case, the cat staring from the cover of this album looks exactly like my cat when I was a kid. Luckily that has no influence on my appreciation of this music, a duet between pianist Magda Mayas and drummer Tony Buck, both based in Berlin and performing as a duo since 2003. This is their third recording – next to a trio with Damon Smith on bass – and it contains two 20′ minute tracks, designed for a vinyl production, called “Magnetic Island” and “Sway”. The two musicians create sound environments with pre-recorded elements from live performances with multi-speaker and multi-layered audio, on which they act and react. The music expands slowly and with precision. Despite the various layers, the texture is light and fragile. Every sound counts and has a value of its own in a larger space that still resonates with the traces of previous sounds. The calmness betrays an inherent intensity of contrast and anticipation. The variety of techniques they use to approach their instruments may be resulting in noise according to some, but in fact it’s the exact opposite. It is sensual, elegant and refined. Once you immerse yourself in this beautiful and carefully crafted sonic universe, everything else will sound like vulgar noise afterwards.

We can only hope that the duo will release with a higher frequency in the future.

… and yes, they are free-spirited, independent minds with a high dose of unpredictability, as well as a sense of precision and purpose. Like cats. But you already expected this, of course.
— Stef, Freejazzblog

La coppia formata da Tony Buck e Magda Mayas rappresenta una realtà ormai consolidata, dal momento che hanno già all’attivo vari concerti e alcuni dischi pubblicati sia come Tony Buck & Magda Mayas sia come Spill, ma questa è la loro prima pubblicazione in vinile, e quindi rappresenta un boccone molto appetibile e super consigliato per coloro che acquistano solo questo tipo di supporti.
Il batterista Tony Buck viene da lontano, sia geograficamente (è nato nel 1962 a Sydney) sia artisticamente, lo troviamo infatti nelle prime formazioni dei Ground Zero di Otomo Yoshihide e poi nei Peril, nei Kletka Red, nei Trophies, nei Necks, e in collaborazione con numerosi altri musicisti. Più prossima a noi, in tutti i sensi, è l’evoluzione della quarantenne pianista tedesca Magda Mayas, che comunque si è già ritagliata un posto fra le più apprezzate e ricercate strumentiste-improvvisatrici.
Sulla carta pianoforte e strumenti a percussione paiono ben distanti, ma nella realtà delle musiche contemporanee questo gap pare ormai dissolto. Prendete questo disco dove i due si vengono incontro, l’uno accentuando gli aspetti melodici delle percussioni e l’altra gli aspetti percussivi del pianoforte, risultando alla fine interscambiabili nei rispettivi ruoli. Il risultato è un paesaggismo-jazz con echi poli-mondisti. Dietro un’immobilità apparente si nasconde un microcosmo di suoni in continuo movimento, con i vari strumenti che vengono esplorati in tutte le loro possibilità e i due in veste di alchimisti all’interno di un laboratorio acustico.

Due parole ancora sulla Corvo Records, un marchio discografico specializzato in vinili con un suo specifico modus operandi. A differenza di alcune etichette discografiche che hanno puntato su un design univoco in grado di rendere le loro pubblicazioni ben riconoscibili come tali, penso alla storica Blue Note o in tempi più recenti alla Musica Moderna di Claudio Rocchetti e Matteo Castro, alla Corvo Records hanno optato per personalizzare le singole produzioni confezionandole in modo sempre e totalmente diverso l’una dall’altra. Ogni pubblicazione si distingue quindi quale piccolo oggetto d’arte in grado di catalizzare l’attenzione, oltreché dei musicofili, anche di coloro che collezionano dischi in vinile.
— Mario Biserni, SANDS Magazine

Un disque aussi frais que le blanc de sa pochette. Le piano fait le lien entre ces deux disques, et quand Tony Buck (percussions) du trio The Necks ne joue pas avec celui de Chris Abrahams (que l’on retrouve sur le tout aussi excellent disque chroniqué dans ce même numéro, du duo The Dogmatics), il fait équipe avec celui de Magda Mayas au sein du duo SPILL avec un album titré « Stereo ». Le tout en vinyle (une pièce par face) sur Corvo Records. Des moments suspendus, nous sommes plus dans la décomposition qu’avec le trio précédent, même si parfois sur « Sway » nous pouvons comparer les deux pianos de Magda et Karoline. Comprenez que Magda jouait plus à l’interieur du piano sur la première pièce du disque, un intérieur que visite moins Karoline. Le rendu sonore est très intéressant, il utilise bien l’espace sans le surabonder dans une approche délicate du matériau créé.
— Revue & Corrigée

The duo of Berlin-based pianist Magda Mayas, who works the interior rather than exterior of her instrument, and The Necks drummer Tony Buck go about their obscure business of conversing in tonality-free sonic gestures with external pre-recorded elements. Something more likely to be appreciated in a live context.
— Short Cuts , Jazzwise

Gleiches Genre, aber trotz Miezekatzen-Cover ungleich spannender ist die in Berlin aufgenommene LP STEREO (Corvo) von Magda Mayas und Tony Buck aka SPILL. Die Virtuosin auf und im (präparierten) Klavier und der Meister der Echtzeit-percussion spielen mit und zu fantastischen ‘pre-structured, pre-recorded elements’ bis sich die layer zu Moebiusbändern verknoten. °°°°°
— Westzeit

Released via Corvo Records on November 23rd, 2k18 is “Stereo”, the latest collaboration album created by Magda Mayas and Tony Buck employing their shared artistic alias of Spill for this longplay piece. Consisting of two tracks which are both hitting home close to the 21 minutes mark each we experience both artists in an extended studio session setting, adding improvised percussion and piano layers on top of previously recorded improvisations as well as pre-structured recordings, building on and bouncing off sonic events, amalgamating things into one coherent, thrilling and danger-indicating atmosphere, a sonic depiction of hours spent in the damp, tropical heat of a post-sunset jungle, surrounded by multiple layers of nightly noises, unknown critters, crackling bushes and outerworldly predators, haunted souls and the ever present spirits of powerful, omnipotent voodoo masters, roaming the dark as disembodied entities of old, watching over their homelands for aeons, withstanding the passage of time as a free floating incarnation of everlasting wisdom in “Magnetic Island” whilst “Sway” gravitates towards a minimalist Jazz Noir / Score Noir attitude, tempering with autumnal or cold winter night melancholia as well as tender romanticisms for lost, solitary souls… and friendly ghosts. Check.
— Baze.Djunkiii , Nitestylez

‘Stereo’ is de nieuwste studio-opname van het in Berlijn gevestigde duo Tony Buck
(percussie) en Magda Mayas (piano). ‘Stereo’ is een uitloper van een live concept waar het tweetal al bijna het gehele jaar aan heeft gesleuteld. Men experimenteert en reageert daarmee op eerder opgenomen improvisaties een vooraf opgenomen fragmenten. Het tweetal tracht muziek te maken met gevoel voor ruimte en diepte. Welluidende harmonieën gaan hier samen met interacties uit percussie samengesteld uit verschillende instrumenten, objecten en timbres. Men maakt ook gebruik van de start-stop techniek waarbij er zich patronen vormen die telkens weer verdwijnen. Zo creëer je een gebied, een stereoveld, van waaruit men een nieuwe interactie kan op gang brengen. De plaat bevat twee twintig minuten durende stukken, ‘Magnetic Island’ en ‘Sway’. Het contrast tussen beide is duidelijk en ze zijn een afspiegeling van hoe Spill zich de laatste vijftien jaar als entiteit heeft ontwikkeld.
De geluiden passen zich aan de omgeving aan en vormen samen een delicaat geheel. De uitdaging bestaat er in om uit de grote diversiteit aan klankkleuren het momentum aan te voelen en vast te houden. ‘Stereo’ komt uit op vinyl in een beperkte oplage van driehonderd stuks en is ook digitaal verkrijgbaar.
— Paul Van de gehuchte, Dark Entries

Οι Spill είναι ένα improv ντούο, που έχει για έδρα του το Βερολίνο και που απαρτίζεται από την πιανίστρια Magda Mayas και τον περκασιονίστα Tony Buck. Αν η Mayas δεν είναι πολύ γνωστή, παρότι έχει και προσωπική δισκογραφία και εμφανίσεις με γκρουπ, δεν θα λέγαμε το ίδιο και για τον Tony Buck, που είναι ταυτοχρόνως και μέλος των Necks – ενός από τα σημαντικότερα τζαζ-πειραματικά αυστραλέζικα συγκροτήματα, μετά τα μέσα του ’80.
Το πόσο ευφάνταστος περκασιονίστας είναι ο Buck αποδεικνύεται σ’ αυτό το άλμπουμ, το “Stereo”, με τα δύο tracks (ένα 21λεπτο σε κάθε πλευρά). Είναι αποφασιστική έως και… τρομερή η παρουσία του στην εγγραφή, είναι απίθανος, εννοούμε, ο τρόπος που παρεμβαίνει σ’ ένα κατά τα λοιπά αυθόρμητο πιανιστικό περιβάλλον, που οικοδομεί με γνώση η Mayas.
Ηχογραφημένο στη Βίλα Aurora του Βερολίνου, το “Stereo” είναι ένα άλμπουμ που κοσμεί, σαν ηχογράφημα το ίδιο, το ντούο πιάνο-κρουστά, εμφανίζοντας μοναδική εξέλιξη και ενότητα, δίχως ποτέ να περιπίπτει στην επανάληψη ή την αδιαφορία
— Phontas Troussas, ΔΙΣΚΟΡΥΧΕΙΟΝ

Spill is a Berlin duo made up of Magda Mayas (piano) and Tony Buck (percussion) and here are their latest full-length improvisations, Stereo. On this record they lay out two twenty minute plus tracks, Magnetic Island and Sway – one per side. They start with an abstract, sporadic arrangement where all is quite pared down. Some is structured beforehand, they also utilize pre-recorded elements intended for a live setting, presented in layers for output through multiple speakers. You can imagine a space where the sound is coming at you from multiple angles, almost sneaking up on you. The atmosphere is drenched in jitters, bass lows, and minimal intriguing effects. The two complement each others’ quirks.

Together they (de)construct a very contemporary classical sound that draws from the air of neorealist cinema with sudden stops and starts, and subsequently new avenues to follow. It’s not done via editing, rather through an adept sense of knowing each others’ contrivances. At times more lulling, sometimes suspenseful and suddenly silent. There are many twists, and most are low-rising in terms of timbre embedded within even greater subtleties. Utilizing bells and wooden objects, along with reverberating cymbals, also brings an uncharted sonic jazz feel here, along the lines of, say, Andrew Cyrille and other experimenters to this acoustic table of elements. Without being noisy these two most certainly offer up the essence of disquiet. A peaceful yet obtuse sound with lots of endurance. By the end it’s a late night ping pong match where all the lustre starts to slowly drain.

Then comes Sway. At first you are seated in the dead center of a dark room, likely somewhat large, and you are surrounded by faint static noise, and a deep n’ low boom as scant keys start to emerge. A broken melody can be made from these parts and pieces if you pay attention through the gaps and silences. You hear the two in sync more intensely here than on the flipside, and it’s a delicate connection based on a deeper listening. They are at the intersection between not wasting a second, and having all the time in the world to deliver a work of defiant minimalism. An irresistible fusion that delights the ear with tones and rhythm, doing so with reserved interventions and lots of anticipation.

A singular chime has so much power to invoke memories of windy days, of seasons, or of a certain place. They stir these momentary glints of musical devices from end to end as if they are slowly turning and dusting off a sparkling geodesic find they just dug from deep in the earthen crust. The dazzle and dust are just an entry point to this otherwise forlorn work with endless emotive turns. If you are looking through rose-colored glasses this would likely come off as quite romantic, and if you are a hardliner you may only experience the craggy physicality — but if you are able to balance the two, this will harness your senses.
— TJ Norris, Tone Shift

Stereo is a studio recording by the Berlin based duo of percussionist Tony Buck and pianist Magda Mayas. In a sense it’s almost like a percussive duo, with a myriad of sounds thrown haphazardly onto the canvas in the hope of some kind of accidental order. The press release suggests the duo are responding to some previously recorded material, developed over years of live performance together, and it seems entirely possible, as it definitely sounds like more than a duo, both in terms of the density and different timbres.

If you’re familiar with the work of either party it’s probably a given that you never really know who is doing what. In the Necks Buck sounds like some kind of one man gamelan orchestra, whilst Mayas isn’t afraid to experiment with amplification, preparations and objects that become extensions of her instrument. There’s no denying that they merge together well, feeling like one twitchy scattered entity. Density builds over the course of both pieces, patterns emerge and sounds begin to run together, before periodically dropping away creating some space and building again. The focus is less on groove or melody, and much more on timbre and density.
It’s improvised music, where spacialisation is as an important compositional tool as instrument selection. Sounds ring out and reverberate from across the stereo field. Crescendos build with earth shattering significance, enveloping the piece before dispersing providing space before the next incursion forward. It’s curious, despite the diversity of timbres and periodic flurries, given its stop start nature there’s never really much feeling of momentum. The question remains, where are we? And where are we going? The answer is of course why focus on such insignificant questions? Shut up and embrace the moment.
— Bob Baker Fish, Cyclic Defrost

Schon seit fünfzehn Jahren werfen Pianistin Magda Mayas und Schlagzeuger Tony Buck bereits ihre Talente unter dem Namen Spill in die Wagschale, und was die Inside Piano-Performerin und der von seiner Stammband The Necks bekannte Jazzdrummer dabei auf die Beine brachten, beeindruckte auch gerade bei Konzerten. Für ihr aktuelles Studioalbum mit zwei jeweils seitenfüllenden Tracks sind die beiden mehrfach zum Improvisieren ins Studio gegangen und haben neben ihren spontanen Beiträgen auch bereits aufgenommene Parts vom Tonträger mitjammen lassen. Der Titel “Stereo” ist dabei Programm, denn gerade den räumlichen Aspekten der Aufnahmen wurde besonderes Gewicht beigemessen. Verschiedene klangliche und rhythmiche Details wurden einander quer durch den Raum zugespielt, wie verselbständigt fliegen sie, dank differenzierter Aufnahmetechniken, immer wieder von Seite zu Seite.
Zu den Punkten, an denen Mayas’ Spiel im Inneren des Klaviers und Bucks hier v.a. auf die Becken konzentriertes Schlagzeugspiel zusammentreffen, gehört perkussives Klingeln und Rasseln, das oft genaues Hinhören erfordert, um eindeutig dem metallenen und hölzernen Innenleben des Flügels oder dem oft ebenso kreativ bearbeiteten Drumkit zugeordnet zu werden. Bisweilen mag man bei dem atonalen Quietschen und dem metallenen Federn und Vibrieren auch an gar kein herkömmliches Instrument mehr denken. Dem stehen immer wieder kurze Passagen mit melodischem Tastenspiel gegenüber – mit Wohlklang geizen die beiden keineswegs. All diese geradezu überquellende Detailflut hat – besonders bei “Magnetic Island”, aber auch beim mit ähnlichen Mitteln noch subtileren weil zögerlicheren, aber vielleicht auch etway jazzigeren “Sway” – einen rituellen Touch, der an schamanistische Performances ebenso erinnert wie an die Xenakis’ Tapearbeiten aus den 70ern.
Über längere Zeit ahnt man bei den zumindest ansatzweise episodischen Abschnitten, die durch lautes und leiseres, durch holprigeres oder auch von berührenden Melodiefragmenten gesäumtes Territorium führen, allenfalls eine Richtung, doch in beiden Tracks lässt sich eine Steigerung der Intensität (und z.T. auch der Atonalität) ausmachen, die das Ganze dann zu einer runden Sache macht. Die beiden Stücke sind exklusiv für das Release konzipiert und auf 300 Scheiben erhältlich.
— Uwe Schneider, African Paper

Berlínský label Corvo Records vydal dvě alba, která představují dva přístupy k alternativní improvizační tvorbě. V jednom případě s vyprázdněným obsahem, v tom druhém nápaditě, tvořivě, tvárně,
s narativní silou…

Neslyšel jsem duo Spill naživo na pražském festivalu Alternativa dne 2.listopadu 2018; prý to byl zážitek. Koncem roku pak německá pianistka Magda Mayas a australský bubeník (perkusista) Tony Buck vydali album Stereo. Jak je u labelu Corvo Records pravidlem, vedle downloadu se objevilo také v podobě tří set kusů vinylového LP.
Ovšem nahráno bylo již v říjnu 2016. Třetí album dua Spill, působící od roku 2003, prý „obsahuje hudbu
s vnitřní logikou, která se v oblasti improvizované hudby často neslyší“. Jde o nové dialogy vznikající na základě předchozích dialogů předem nahraných. „Mezi oběma interprety probíhá nepřetržitá telepatická interakce“. To je sice pravda, ale přepadá mne neodbytný pocit, že oba jsou až příliš naladěni na tu samou vlnu, myšleno jednu jedinou vlnu, takže po deseti minutách už jsem její šplouchání ani nevnímal. Taková vlna, jen s občas zvlněnou hladinou, měla výrazný účinek: zpomalila čas. Nechci napsat rovnou, že jde o nudu, při níž člověk vnímá čas podobně, protože pro někoho to může být vítané.
Pro mne ale nikoli. Kdybych chtěl meditovat, popřípadě nemyslet vůbec na nic, zvolil bych jinou hudbu. A nebo bych se ponořil do šumění lesa s ptačím zpěvem.

Album tvoří dvě rozměrné (více než dvacetiminutové) skladby, jejichž sonorické harmonie jsou si navlas podobné natolik, že je od sebe nerozeznáte. A je úplně jedno, že se jmenuje každá jinak, Spill- Magnetic Island nebo Sway. Noisové poryvy, alikvóty, kvazi-naturální, kovové, šamanské a další zvuky jsou v jedné dynamické rovině, i když ve druhé skladbě dochází k malým vybočením díky eruptivním bicím. Arzenál zvuků je uspořádán stejně, bez překvapujících momentů; chybí vývoj, směřování odněkud někam. Abych nějak zaplnil čas, zkoušel jsem předvídat, co bude v příštím okamžiku následovat. Až příliš často jsem se trefil… Původem italská, v Berlíně žijící vokalistka Alessandra Eramo vydala před měsícem nové album Tracing South. Je výsledkem jejího tříletého studia zpěvu v různých částech světa, nejčastěji ale ve Středomoří, neboť měla potřebu vyjádřit se k migrační krizi. Skladba Mediterranean Migrant Cemetery je navýsost výmluvná. Hlavním nástrojem Eramo je sice hlas, koření jej delikátně a vskutku mistrně analogovou elektronikou, field recordings, foukací harmonikou či vlastnoručně vyrobeným thereminem. Zkoumá akustiku a fyzičnost lidského hlasu až za jeho hranice, podobně jako třeba Meredith Monk. V mnohém jsou její experimenty zvukovou poezií,v níž dochází až k transovnímu projevu. Tady se inspirovala hypnotickými účinky dud zampogna užívaných na jihu Itálie při karnevalových obřadech. Přidala dech, šepot, roztříštěná slova, dekonstruované verše, polyfonní zpěv, repetice, disonanční či alikvótní erupce, vyrážené slabiky, hlasová pohlazení i hlasový brutalismus, holanovské modlitby kamene, a to v jedenácti skladbách. Každá je nabitá horkými nápady, jež přicházejí nečekaně a nenechají posluchače vychladnout. Vrcholné okamžiky čekají ve skladbách Really very Gut! (nocturne), Southern Landscape (v hlavní roli harmonika), Song For the Sun (carnival rites), My Favourite A train, Primitive Bird a závěrečné When I Look Into Your Eyes, téměř gospelově zpívané. Vyjádřím se možná nemilosrdně, ale každý
z těchto tracků vydá za víc než celé předešlé instrumentální album…
— Jan Hocec, His Voice