Čínsko-americká vokalistka Audrey Chen a norský trombonista Henrik Munkeby Nørstebø spolu začali hrát v roce 2015. A to pod názvem Beam Splitter, tudíž rozdělovač paprsků. Příznačně. Jejich volná improvizace, striktně akustická, totiž evokuje futuristickou hudbu, musique concréte a elektroakustické experimenty; jde o dva hlasy, které se doslova rozprskávají a vlastně nikdy nesplynou. Nestřetávají se, ale ani nerozporují, není to dialog, natož pak hádka. Přesto se kongeniálně doplňují a navzájem umocňují. Kontrapunkt je v tomto případě výrazem dvou přístupů ke svobodě vyjádření. Pokud je posluchač ochoten akceptovat takovou hudební anarchii, čeká ho zvukové obžerství opravdu až hříšné, dostane se do říše molekul a atomů tónů, do spleti trsů zvukových genů. Toto všechno skýtá poslech jejich debutového alba Rough Tongue, jež vyšlo na konci listopadu na německé značce Corvo Records nejen v digitální podobě, ale 19. prosince též jako červený vinyl v limitovaném počtu 300 kusů…
Audrey Chen (nar. 1976) začala v osmi hrát na violoncello, v 11 zpívat. Než v roce 2003 objevila svět volné improvizace, věnovala se výhradně staré i soudobé vážné hudbě (výtečně interpretuje třeba J.S.Bacha). V improvizaci si rychle našla vlastní tvář, velmi poctivou, až masochisticky rozdrásanou a s estetikou vpravdě revoluční. O deset let mladší Henrik Munkeby Nørstebø ji doplňuje hrou na pozoun, jež je zdánlivě neemotivní, chladná, přetechnizovaná, čili zcela na opačném pólu. Proto mezi nimi panuje nepřetržité napětí a mezi oběma zvukovými plochami mnohdy až děsivé pnutí. Spolu procestovali téměř celý svět a představili svoji hudbu na nejrůznějších místech, včetně prostoru před olympijským stadionem v Kyjevě, kde proběhlo konceptuální provedení Médeiy. Spolupracovali s Philem Mintonem, Bobem Ostertagem, Michaelem Vorfeldem či Leonelem Kaplanem.
Jedenáct skladeb, natočených živě na loňských koncertech ve Vídni, Berlíně a Lublani, je pojmenováno tak, že jejich počáteční písmena (buď velká, či malá) dávají dohromady poeticky surreálné sdělení: Smoke flames and strange music Hummed and made of honey Sweet Nothings. Po hlasovém rýpání, chrčení, škrkání, prskání, klokotání, vyprávění, vzývání, zahánění, po trombonových vrstvení, nicotnění, ponorech, přerývaném dechu, zaplétání v pavučinách, brumlání, bublání, rytmizování v deseti kratších či zcela miniaturních kusech přichází závěrečný, více než dvaadvacetiminutový proud rozvětvených, proměnlivých a houstnoucích Sladkých Nic. Ty nicy (abych použil výraz komika Felixe Holzmanna) stačí evokovat tu elektroakustickou hudbu, onde musique concréte, tady zase neidiomatické chuchvalce vybuchující fantazie. Ženský hlas je místy vyostřen do žiletky, občas je to ostří gilotiny, trombon vytváří ruchové plivance, jež se posléze utápějí v hloubce zvukového vesmíru. Nechybí ani osvěžující vánek přirozeného lidského dechu v celé škále lyrizujících emocí, stejně tak hlasové bouře v útrobách vášní…
HIS VOICE MAGAZINE Probably the last Re√iew of 2017 — Have a good 2018!
Čínsko-americká vokalistka Audrey Chen a norský trombonista Henrik Munkeby Nørstebø spolu začali hrát v roce 2015. A to pod názvem Beam Splitter, tudíž rozdělovač paprsků. Příznačně. Jejich volná improvizace, striktně akustická, totiž evokuje futuristickou hudbu, musique concréte a elektroakustické experimenty; jde o dva hlasy, které se doslova rozprskávají a vlastně nikdy nesplynou. Nestřetávají se, ale ani nerozporují, není to dialog, natož pak hádka. Přesto se kongeniálně doplňují a navzájem umocňují. Kontrapunkt je v tomto případě výrazem dvou přístupů ke svobodě vyjádření. Pokud je posluchač ochoten akceptovat takovou hudební anarchii, čeká ho zvukové obžerství opravdu až hříšné, dostane se do říše molekul a atomů tónů, do spleti trsů zvukových genů. Toto všechno skýtá poslech jejich debutového alba Rough Tongue, jež vyšlo na konci listopadu na německé značce Corvo Records nejen v digitální podobě, ale 19. prosince též jako červený vinyl v limitovaném počtu 300 kusů…
Audrey Chen (nar. 1976) začala v osmi hrát na violoncello, v 11 zpívat. Než v roce 2003 objevila svět volné improvizace, věnovala se výhradně staré i soudobé vážné hudbě (výtečně interpretuje třeba J.S.Bacha). V improvizaci si rychle našla vlastní tvář, velmi poctivou, až masochisticky rozdrásanou a s estetikou vpravdě revoluční. O deset let mladší Henrik Munkeby Nørstebø ji doplňuje hrou na pozoun, jež je zdánlivě neemotivní, chladná, přetechnizovaná, čili zcela na opačném pólu. Proto mezi nimi panuje nepřetržité napětí a mezi oběma zvukovými plochami mnohdy až děsivé pnutí. Spolu procestovali téměř celý svět a představili svoji hudbu na nejrůznějších místech, včetně prostoru před olympijským stadionem v Kyjevě, kde proběhlo konceptuální provedení Médeiy. Spolupracovali s Philem Mintonem, Bobem Ostertagem, Michaelem Vorfeldem či Leonelem Kaplanem.
Jedenáct skladeb, natočených živě na loňských koncertech ve Vídni, Berlíně a Lublani, je pojmenováno tak, že jejich počáteční písmena (buď velká, či malá) dávají dohromady poeticky surreálné sdělení: Smoke flames and strange music Hummed and made of honey Sweet Nothings. Po hlasovém rýpání, chrčení, škrkání, prskání, klokotání, vyprávění, vzývání, zahánění, po trombonových vrstvení, nicotnění, ponorech, přerývaném dechu, zaplétání v pavučinách, brumlání, bublání, rytmizování v deseti kratších či zcela miniaturních kusech přichází závěrečný, více než dvaadvacetiminutový proud rozvětvených, proměnlivých a houstnoucích Sladkých Nic. Ty nicy (abych použil výraz komika Felixe Holzmanna) stačí evokovat tu elektroakustickou hudbu, onde musique concréte, tady zase neidiomatické chuchvalce vybuchující fantazie. Ženský hlas je místy vyostřen do žiletky, občas je to ostří gilotiny, trombon vytváří ruchové plivance, jež se posléze utápějí v hloubce zvukového vesmíru. Nechybí ani osvěžující vánek přirozeného lidského dechu v celé škále lyrizujících emocí, stejně tak hlasové bouře v útrobách vášní…