core009

LP, 180g Vinyl + digital download
34:18 min
300 hand numbered copies

Reviews

Das Arsenal des Rumorens wird auch bei Esox Lucius (core009, LP) weidlich ausgeschöpft, so wie da ISABELLE DUTHOIT, FRANZ HAUTZINGER, MATIJA SCHELLANDER & PETR VRBA zischen, pusten, blubbern, brodeln, schrillen, schnarren, fauchen und kirren und dabei Russolos Geräuschfamilien noch um einige Findelkinder und Homunculi vergrößern, in deren Müttern hauptsächlich Windsbräute vermutet werden müssen. Denn neben Schellanders Modular­synthi wird mit Klarinette, Vierteltontrompete sowie Trompete und vibrieren­den Lautsprechern getönst. Durchwegs gegen den Strich der üblichen Gemeinplätze dieser Instrumente dominiert Russolos 6. Geräuschfamilie, die animalisch-kreatürliche. Verstärkt durch Duthoits Gurgel, die meist ebenso verstopft und verdreht klingt wie die Blastuten und manchmal sogar wie kurz vor dem Verröcheln. Ventil auf, Ventil zu, blasen, züllen, knattern, tuckern. Was mundgemalt, was synthierzeugt ist, verwischt in einer schmauchenden, reibenden, pixelnden Camouflage des Organischen und Anorganischen. Erst das Titelstück lüftet nach gut 13 Minuten etwas die dämpfenden, verengenden und verkleinernden Vorsichts­maßnahmen. Die Instrumente werden umrisshaft erkennbar, aber weiterhin verwischt in ihren klanglichen Möglichkeiten, obwohl jetzt zu den Geräuschen auch Töne erklingen. Doch Vrba buchstabiert gleich wieder seinen Namen mit metalloidem Vibrato, umspotzt, umtickert und umwuppert, mit Klangbruchstücken bekleckert und wie aus dem letzten Loch angestöhnt und umbebt. Knatternde Geräuschketten, windige Sgraffitis und flippernde Impulse verkünden bis zur letzten Sekunde ihr “Bei mir bistu shein”. Aber vielleicht würden ohne diesen Instinkt, der wahrscheinlich so alt ist wie Oldmanesox, der namens­gebende Hecht, alle Erzeuger gleich wieder ihren Nachwuchs fressen, statt ihn nur wie zum Fressen gern zu haben.
— [BA 85 rbd]

Neidiomatická improvizace je zaklínadlo jen o málo méně vyčichlé než třeba Echtzeitmusik či onkyo… ale byly to těch pár sezón po roce 2000 zajímavé časy. Problém byl jen v tom, že tohle osvobození improvizované hudby od (především) jazzových klišé na sebe nakonec nabalilo tolik pravidel, že se z něj stalo něco až hanba předvidatelného, něco, co zavání dobrodružstvím asi jako po třiceti letech náhodně přečtená mayovka. Titíž ostřílení hrdinové se setkávají v týchž salónech, kde si tak dlouho dávají přednost v lítačkách, až zapomenou, že šli někomu vyprášit kožich. Anebo to furt funguje a já jsem páprda? Jedním z údajných půvabů hry je, že to dělá každý s každým. Vzhledem k existenčním otázkám, jako jsou složenky, je to u profesionálních improvizá torů ostatně nutné. Problém je, že improvizace lidí, kteří spolu hrají poprvé, je kvalitativně odlišná od improvizace letitých sestav (jakoby se pořád činily první krůčky) a že pak všichni mají sice bohatá, ale nachlup stejná portfolia. A mně to vypisování kdo s kým fakt nebaví. Pokud se v improvizační scéně neorientujete, stejně vám ta jména moc neřeknou a beztak si všichni už někdy zahráli nebo jednou zahrají s Axelem Dörnerem. Ale ve stručnosti: Franz Hautzinger je guruem vídeňské improvizační scény a virtuózem „jiné“ hry na trubku. Isaballe Duthoit zvukomalebně kouzlí sklarinetem, Matija Schellander vystudoval kontrabas, zrovna tak často ale hraje na modulární syntetizér… a pokud neznáte Petra Vrbu a jeho trubku s klarinetovým náhubkem a vibrující reproduktory, nejste čtenářem HIS Voice. Sláva, povinnosti bylo učiněno zadost. Proč jsem se tedy rozhodl recenzovat právě ad hoc improvizační sestavu kolaboračních všežravců? Proto, že tahle čtveřice zní, jako by spolu hrála odjakživa, a ukazuje mi, že i podle mého názoru vyčpělá výše popsaná idea se dokáže obalit chutným masem. Opět se mi potvrzuje, že spíše než scény je třeba sledovat jednotlivce či jednotlivá díla. Hudebníci se v roce 2012 sešli ve studiu A Českého rozhlasu, výsledkem je pětatř icetiminutový vinyl s pěti tracky příkladné sevřenosti a estetické jednoty. Jakoby ani nešlo o společnou improvizaci, mnohem spíš mi výsledek připomíná akuzmazickou kompozici. Už proto, že byste nejspíš neřekli, že slyšíte dvě trumpety, klarinet, hlas a… no, ten modulární syntetizér pár okamžiků poznat je, jinak sledujeme mistrovskou lekci v tom, jak hrát na nástroje tak, aby ani chvíli nebylo učiněno zadost očekávání dů věrně známých témbrů. Žádné melodie, harmonie ani zřetelné rytmy, žádné postmodernistické odkazy kamsi, jen pečlivě odstiňovaný Zvuk, jeho barvy, hlasitost… Ano, album díkybohu neohromuje virtuozitou – což neznamená, že se jí tvůrci při vyluzování všech těch zvuků třeba nedopustili – a jeho rozdělení na pět tracků je mi vlastně zcela lhostejné. Šumy, ruchy, lupance, temperovaný dech, to vše se střídá s náhlými propastmi ticha, takže to, kde jedna „instantní kompozice“ končí a druhá začíná, mi ani při opakovaném poslechu nikdy nebylo zcela jasné. Na škodu mi to ale nepřipadá, tohle album je navzdory zvukové cudnosti a stručné stopáži pořádným dravcem, půvabným i nebezpečným. A nevyzpytatelným tak, že se k němu budu muset ještě mockrát vrátit. Proč se ale jmenuje štika?
— Petr Ferenc, His Voice

A quartet (Duthoit, clarinet, voice; Hautzinger, quartertone trumpet; Schellander, modular synth; Vrba, trumpet, vibrating speakers) operating on that border between eai and free improv with more of a tendency toward the latter insofar as a relative lack of concern with aspects of silence or the inherent quality of a given sound and more concerned with maintaining a kind of conversational approach. They skirt a more abstract area on sections of pieces like “Check Radio” with its layers of soft static-like sheets and low burbles, clanks and wheezes form the horns but by and large, they adopt a more active, bristling attack, everyone almost always contributing. Even with the synth, one gets the impression of a horn quartet of sorts, which is a rather interesting way to listen. The dynamics remain fairly quiet throughout and the surface is resolutely active and prickly, the synth echoing the sort of goose-bumpy sounds that Hautzinger likes to generate. What they do, they do very well although it’s not something that intrigues me so much, more interesting sound creation, less any overall conception of note that I can discern. Mileage, of course, varies.
— Brian Olewnick, Just Outside

Sous le signe du brochet – The International Nothing (Less Action, Less Excitement, Less Everything) ou Axel Dörner et Toshimaru Nakamura (Vorhernach) n’ont-ils pas, dans le genre improvisé, déjà démontré l’ inspiration discrète du poisson? –, Isabelle Duthoit (clarinette, voix), Matija Schellander (synthétiseur modulaire), Franz Hautzinger et Petr Vrba (trompettes, enceintes) improvisaient en 2012 à la radio tchèque. En guise de transmetteur, un brochet, donc, même si une carpe aurait pu faire l’affaire : presque secrète, la conversation est en effet faite de strates dessinées par quatre pratiques instrumentales « rentrées ». L’abstraction musicale n’en est pas moins saisissante : un souffle peut ici perturber la surface des choses, une somme d’aigus la percer comme il arrive à la lumière de pénétrer l’eau d’un lac et ainsi d’en révéler quelques mystères. Jouant d’un code morse inédit ou embrassant les instruments à vent à coups de graves profonds, Schellander manipule son instrument en prenant soin de ne pas trop provoquer l’art assuré de ses partenaires : peut-être est-ce ce qui donne à cette électroacoustique son caractère double, puisque deux mondes y évoluent en miroir avec une grâce confondante.
— Guillaume Belhomme, Le Son Du Grisli

Avant τετράδα, σε μια πολύ ερμητική τσέχικη εγγρ αφή. Περί τίνος ακριβώς πρόκειται; Μα για το πιο πρόσφατο LP/CD της γερμανικ ής Corvo Records από το Βερολίνο, μι ας εταιρείας που δηλώνε ι πίστη και αφοσίωση στη ν ακραία ηχητική περιπέ τεια, προσφέροντας απρό σμενα άλμπουμ. Στο έσχατ ο “Esox Lucius” καταγράφονται οι «συνομιλίες» μιας ομάδ ας αυτοσχεδιαστών (Isabelle Duthoit κ λαρινέτο, φωνή, Franz Hautzinger τρομπ έτα με τέσσερις βαλβίδε ς, Matija Schellander modular συνθεσάιζερ, Petr Vrba τρ ομπέτα, παλλόμενα μεγάφ ωνα), που έλαβαν χώρα το 2012 σ το Studio A του τσέχικου ραδιοφ ώνου, στην Πράγα. Τα κομμά τια είναι πέντε, με το μικ ρότερο να διαρκεί 4:37 και με το μεγαλύτερο 12:21. Στο εναρκτήριο “Drop shot” παρα κολουθούμε μια σειρά συμ βαλλομένων θορύβων, ποικ ίλων ηχοσταθμών, ικανοί να δημιουργούν στη διαδ ρομή αλλόκοτες καταστάσ εις. Οπωσδήποτε υπάρχει αυτοσχεδιασμός, αλλά πρ οφανώς υπάρχει και κάπο ιο σχέδιο. Ίσως όχι τόσο κ αλά… επεξεργασμένο, αλλά σε κάθε περίπτωση φανερό – και τούτο παρά το γεγονό ς πως μόνο προς το τέλος τα φυσήματα, στα πνευστά, αρχ ίζει να αποκτούν μία πιο… κατανοητή χροιά. Στο “Sonnenblum” το περιβάλλον είναι σχεδ όν… ηλεκτροστατικό. Τα ηλ ;εκτρονικά έχουν πρώτο ρό λο, αλλά υπάρχουν και noises σεμ ;νά «αφημένοι» πάνω στους ηλεκτρονικούς καμβάδες. Πιο κοντά στο free form (ας πούμε τ ης παλιάς γερμανικής σχο λής) κινείται το φερώνυμο “Esox lucius”, που έχει αργή ανάπτυ ;ξη. Κι εδώ υπάρχουν ηλεκτ&#x 3C1;ονικά, συντονισμένα, όμω ς, μέσα στο πνεύμα της γεν&#x 3B9;κότερης «ελεύθερης» αφήγησης. Το 12λεπτο “Check radio” είναι ένα από τα πιο ενδιαφέροντα tracks του CD (πρώτο, στη δεύτερη πλευρά του LP). Υπάρχει, εδώ, η αποτύπωση μιας ραδιοφωνικής περιπλάνησης (στα βραχέα ας πούμε), αλλά υπάρχει και πολλή φαντασία στο γενικότερο πλάνο, αλλά και στον τρόπο παραγωγής των ήχων – με τα σώματα των οργάνων, τις βαλβίδες και τις τάπες, να παίζουν έναν όλο και πιο σημαντικό ρόλο. Υποβλητικότατο θέμα, στην κόψη θα έλεγα drone/ noise/ free και avant. Το άλμπουμ θα κλείσει σε παραπλήσιο μοτίβο με το σχεδόν 5λεπτο “Precise party”. Το κομμάτι μοιάζει σαν συνέχεια του προηγούμενου, μεταπίπτοντας με το χρόνο προς την ηλεκτρονική αφαίρεση. «Δύσκολες» και μη γραμμικές καταστάσεις, γενικώς, που θα έχουν πάντα το ενδιαφέρον τους.
— Phontas Troussas, ΔΙΣΚΟΡΥΧΕΙΟΝ / VINYLMINE

Als es darum ging, einen passenden Plattentitel für das Debüt dieser Viererbande aus dem Ärmel zu schütteln, muss sich offensichtlich der passionierte Hobbyangler Hautzinger ins Spiel gebracht und dafür die lateinische Bezeichnung des Hechts gewählt haben. Fischers Franz fischt usw. Aufgenommen wurde das gute Stück in Prag, der Homebase von Hautzingers Trompeterkollegen Petr Vrba, veröffentlicht wurde es in Berlin, beim exquisiten Vinyl-Feinkostladen Corvo Records.
Passend zu den hier dominierenden Klangfarben, hören wir Matija Schellander nicht am angestammten Kontrabass, sondern, wie im Duo Rdeča Raketa, am Synthuseisen. Ganz zart quietscht Isabelle Duthoit in Sonnenblum vor sich hin, auf die Erschütterung von Mark und Bein verzichtet sie auf dieser Aufnahme zur Gänze. Im Titeltrack wird das Dreifachgebläse ausgeschöpft, wenn auch auf der unteren Mitteilungsskala; eine dunkle Atmosphäre herstellend, Unterwasser eben, wie es sich für einen Fisch, der auf sich hält, gehört. Freilich ist das kein Elektronikalbum im engeren bzw. tatsächlichen Sinn, aber ganz und gar dieser Ästhetik verpflichtet, besonders intensiv im hübsch betitelten Check Radio. Es flirrt und rauscht und rattert in feinster Manufaktur.
Esox Lucius: ein toller Hecht!
— felix, freistil

– Arame em bloco de gelo –
O único CD Corvo sai em Maio próximo, mas já o ouvimos. Intitula-se “Esox Lucius” e junta os trompetes de Franz Hautzinger e Petr Vrba (com o segundo também em “altifalantes vibratórios”), o clarinete e a voz de Isabelle Duthoit e o sintetizador modular de Matija Schellander. O conteúdo identifica-se com as práticas comuns da improvisação electroacústica, se bem que numa perspectiva de câmara.
Os manuais do “drone” e do “glitch” são aplicados a preceito, sem grandes surpresas. Mas também sem desiludir quem vem seguindo os percursos de Hautzinger e Duthoit, os dois elementos mais ilustres do quarteto. A editora apresenta a obra como «um arame incandescente a cortar um bloco de gelo»: eu não diria tanto, mas auditivamente até que se aproxima do que aí vem.
— Rui Edoardo Paes, Jazz.pt 3/2015

Nejvýraznější osobnost naší improvisingové scény Petr Vrba se vedle loňských projektů tentokrát spojil s Francouzkou a dvěma Rakušany – vznikl tak kvartet DUTHOIT & HAUTZINGER & SCHELLANDER & VRBA. Ten na březen plánuje vydání LP (to jest vinylové desky) na berlínském labelu Corvo Records, jenž se specializuje na improvizovanou hudbu, zvěčnělou právě na tomto klasickém, znovuzrozeném nosiči. Jazzport může exkluzivně již nyní zrecenzovat toto album, které dostalo název „ESOX LUCIUS“ (t.j.latinsky „Štika obecná“). A jsem rád, že tak mohu učinit právě já. Petr Vrba na této nahrávce hraje na svou různě špiněnou trubku a obhospodařuje též vibrující reproduktory. Franze Hautzingera jsme již na těchto stránkách př iblížili, i na tomto albu zůstal věrný čtvrttónové trubce. Zbylí dva aktéři u nás již také vystupovali, a to dokonce spolu, v duu. Isabelle Duthoit je klarinetovou a vokální virtuózkou, patřící k nejvýznačnějším představitelká m francouzského, potažmo evropského free-improvisingu. Studovala u avantgardisty Jacquese Di Donata, obdivuje ji třeba Phil Minton. Matija Schellander, nejmladší z této čtveřice (roč.81), znamenitý kontrabasista a experimentátor s elektroakustickou hudbou, umělecký partner především flé tnistky Maji Osojnik, tady ale hraje na modulární syntezátor. Album „Esox Lucius“ natočili již v roce 2012 v pražském Studiu A Českého rozhlasu, a to za pomoci Michala Rataje (dnes asi našeho nejvýznačnějšího tvůrce alektroakustické hudby). Nahrávka se vyznačuje vynikajícím, krystalicky čistým a prostorově živým zvukem. A muzikanti jsou na ní neobyčejně ukáznění (ve smyslu potlačení vlastního ega ve prospěch celku), tudíž navzájem až kongeniálně propojeni. A na hudbě je to znát. Ačkoli jde o výsostně neidiomaticky improvizovanou a i jinak netradičně vytvářenou zvukovou materii, všech pět skladeb, které pětatřicetiminutové vinylové album obsahuje, získalo charakter hudebních kompozic. Cílevědomě vystavěných, a přitom dynamicky, výrazově i strukturálně neobyčejně pestrých. esox-luciusÚvodní „Drop Shot“ je sestaveno ještě z neurčitých zvuků a teprve postupně se občas vyloupne čitelný nástroj, přičemž melodika je ještě záměrně neohrabaná. V následujícím „Sonnenblum“ to vrní, vzlíná, ňufá, zvuky jako z kosmu, sci-fi, pestrá dechová ekvilibristika, práce s dynamikou a strukturou zahušťováním, ohýbáním, lámáním, protíná ním. „Esox Lucius“ drží pohromadě spodní proud z rytmizovaných lupanců, nad nimiž se převalují poryvy souzvuků trubky a klarinetu, další trubka je cezena skrz elektroakustickou clonu, do toho všeho se zařezávají rejdy elektronických zvuků, ostrých jako štičí zoubky. Zvuková materie pozvolna houstne, souzvuky zdrsní, nastoupí drásavá gradace intenzity. Nejdelší kompozice alba „Check Radio“ (12:18) využívá různý ch radiových ruchů a slepých zvukových uliček, v nichž kraluje téměř hmatatelné fyzično. Postupně masa získává rytmickou strukturu, takže se ony zlově stné elektroakustické plochy nerozpadnou a mohou se bouřlivě vznítit a proměňovat a gradovat až k noise. Řízený hluk pak v závěru vystřídá minimalistická figura a ambientní pohlazení. Album vrcholí „Precise Party“ s názvuky noise, lupanci, drhnutím, škrkáním, hučením, flusáním, trháním, rucháním, š evelením, nasáváním, brumláním, šušláním, pohlcováním, tepáním, kroucením, hroucením. Vztekem i vzdorem…
— Jan Hocek, Jazzport.cz